Ústavní soud rozhodl o platnosti zdánlivě neurčité smlouvy, neboť její smysl a účel bylo možné dovodit.

V předmětné věci došlo k uzavření smlouvy, která byla označena jako „dohoda o narovnání“. Touto dohodou se zavazoval syn svým rodičům k uhrazení částky 1.850.000,- Kč poté, co na něho rodiče převedli nemovitost za nižší než tržní cenu s úmyslem dožít v nemovitosti. Z důvodů vzájemných neshod však nakonec nemovitost opustili a přestěhovali se do nájemního bydlení. Následně uzavřená dohoda však podle všeho nesplňovala pojmové znaky dohody o narovnání, neboť v ní nebylo dostatečně specifikováno, co je mezi stranami sporné, a vyznívala spíš jako uznání dluhu. Jako uznání dluhu však dohoda nebyla dostatečně určitá (hovořilo se zde pouze obecně o uznání dluhu co do důvodu a výše, aniž by důvod byl konkretizován).

Soud I. stupně vyhověl žalobě rodičů na zaplacení částky uvedené v dohodě, zatímco odvolací soud nikoliv, protože dohodu z důvodu neurčitosti prohlásil za neplatnou. Ústavní soud jeho rozhodnutí změnil a přiklonil se k platnosti dohody, protože z okolností případu bylo nesporně dovoditelné, čeho chtěly strany dohodou dosáhnout a z jakého důvodu. Ústavní soud pokáral odvolací soud za to, že se neřídil zásadou priority platnosti smluv, ale formalisticky dospěl k závěru o neplatnosti.

(Nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3168/16, ze dne 11.7.2017)