Ústavní soud rozhodl, že výklad, který nezakládá neplatnost smlouvy, má přednost před výkladem vedoucím k neplatnosti smlouvy

(Nález Ústavního soudu České republiky sp.zn. II.ÚS 658/18 ze dne 22.5.2018)

V řízení o vydání bezdůvodného obohacení se Městský soud v Brně a následně i Krajský soud v Brně zabýval otázkou platnosti nájemní smlouvy, ve které byla sjednána souhrnná částka, kterou měl nájemce měsíčně hradit pronajímateli. Podle těchto soudů musí nájemní smlouva obsahovat zvlášť určení výše nájemného a zvlášť určení výše úhrady za služby. Dospěly tak k závěru, že ujednání o výši nájemného je třeba v rámci předmětné smlouvy považovat za neplatné pro neurčitost, protože nebylo možné určit, k jakému účelu byla souhrnná částka uvedená ve smlouvě použita.

Plnění z neplatného právního úkonu, v tomto případě užívání bytu bez právního důvodu, je přitom třeba považovat za bezdůvodné obohacení, jehož výše odpovídá částkám vynakládaným jinak na obvyklé nájemné.  Rozhodnutí obecných soudů pak potvrdil i Nejvyšší soud. Proti tomuto rozhodnutí podala pronajímatelka jako neúspěšná žalobkyně ústavní stížnost.

Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů zrušil.

Za základní princip výkladu smluv považuje Ústavní soud prioritu výkladu, který nezakládá jejich neplatnost, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Neplatnost smlouvy má být podle něj výjimkou, nikoliv zásadou, má se dbát na podporování principu autonomie smluvních stran a povahy soukromého práva a upřednostnit skutečnou vůli účastníků nad formálním projevem této vůle. Praxe soudů, které preferují výklad vedoucí k neplatnosti smluv, není tedy podle něj ústavně konformní.